Poznámky k užívání cizích termínů v bojových uměních.

 

    Užívat odborné cizojazyčné termíny v bojových uměních je naprosto nutné. Jde o podobnou záležitost, jakou jsou např. odborné, tzv. latinské termíny v zoologii a botanice. Není totiž myslitelné, aby každý odborník se učil všechny studované názvy ve všech jazycích, byť jen světových. Mimo toho odborné termíny mají své definice, co je nutno pod pojmem rozumět. Ve skutečnosti mnoho termínů, zvláště pak názvů technik, jsou termíny zkratkové. To je třeba si uvědomit. Řekneme-li např. o-goshi, tato slova znamenají pouze „velký“ a „bok“. Avšak v odborné terminologii judo znamená tento pojem konkrétní techniku, která má celou řadu parametrů.

     Ve všech oborech, všichni autoři jakýchkoliv prací, by si měli uvědomovat jistou zásadu. Termíny existují k tomu, aby identifikovaly jistý jev, předmět, činnost a pod. a to nejkratším možným způsobem. V žádném případě by neměly sloužit k tomu, aby autor „oslňoval“ čtenáře svými „znalostmi“, jak dokáže kterýkoliv logický pojem nahradit pojmem „odborným“. Je proto třeba dbát i na to, aby nebyly vytvářeny nadbytečné termíny, které jsou povinni se všichni adepti oboru učit, aniž by se kdy vůbec v jiné literatuře s nimi setkali.

     Žádné bojové umění, a tím pak méně ještě sport, nejsou vědou. Znamená to, že ti, kdo se bojovým uměním nebo sportem zabývají, nejsou vědci; troufám si po čtyřicetileté praxi dodat, že až na vzácné výjimky stojí spíše na opačném pólu lidské dokonalosti. Většinou je žalostnou bilancí i sledování jejich jazykových dovedností. Proto jejich terminologie je velmi omezená. S trochou nadsázky je možné tyto sportovce přirovnat k mluvícímu papouškovi, který užívá naučená slova v kontextu momentálních situací. Totiž žádný papoušek ani sportovec nejeví zájem o skutečný význam naučených slov, jejich kontextu, nebo dokonce jazyka. Rovněž jedni i druzí neužívají a nemají patřičné slovníky.

     V bojových uměních se užívá terminologie jazyků jednotlivých sportovních odvětví. V podstatě jde o jazyky zemí, které si přivlastňují (více nebo méně prokazatelně) vznik daného oboru (sportu) na jejich území, či jejich kultury. Prakticky většinu z nich má japonština (judo, karate, sumo, aikido), méně oborů (ale o to více stylů) má čínština (Kung-Fu, taijiquan). Jsou zde však i další jazyky, jako korejština (taekwondo, Hap-Ki-Do), vietnamština (Vo-Dao), ruština (sambo). Problémem ve styku s „originálními mistry“ je fakt, že našinci nejsou schopni rozpoznat tyto jazyky, proto všechny termíny vyslovují buď pomocí „společného jmenovatele“, tedy jakési slovansko-latinské výslovnosti, což nemůže zmíněný mistr rozumět, eventuelně činí ze sebe komické figurky, kdy např. jistý rozhodčí v judo vykřikoval „te“ namísto „matte“, jelikož se z nevázaných zdrojů dověděl, že přízvuk je údajně na druhé slabice a první je nepřízvučná. Ve skutečnosti je v tomto slově nutno vyslovovat „tt“, tedy dvě „t“ za sebou, jelikož jde o tzv. dlouhou souhlásku. Pochopitelně taková výslovnost je nesmyslná, asi jako v případě češtiny vyslovit „býtam“ namísto „být tam“. V případě japonštiny pak ještě hrozí záměny s jinými slovy. Každý mistr by měl tedy alespoň jednou za čas zorganizovat pro své žáky přednášky úvodu do japonštiny a čínštiny, ne  nechat je vyučovat, ale povědět žákům problematiku a odlišnost od češtiny.

     Celý tento dlouhý úvod slouží k tomu, abychom mohli pochopit základní problémy s přepisem, tzv. transkripcí znakového písma do latinky. Ale ještě než k tomu dojde, je nutno zmínit alespoň minimum k problematice japonštiny a čínštiny.

       Studovat japonštinu nebo čínštinu je naprosto vyloučeno, pokud bychom se chtěli vyhnout studiu jejich písma. Předesílám, že hovoříme v podstatě o jedné znakové soustavě, tedy původně čínské, kterou druhotně převzali a minimálně uzpůsobili sobě Japonci (3. století po Kristu), Korejci, Annamci (= dnes Vietnamci), Mongolové, třebaže někteří z nich šli ještě dále, na latinku. Číňané a Japonci tedy užívají v podstatě stejné znakové písmo, třebaže může být psáno ve sloupcích nebo řádcích, má však svá specifika. Avšak japonština a čínština jsou dva naprosto různé jazyky. Čínština má tolik jednoslabičných slov, že tím existuje obrovské množství homonym, tedy slov stejného znění a různých významů. Avšak každý tento význam má svůj znak, pouze výslovnost je tatáž. Z toho důvodu je proto vyloučeno, aby kdy čínština nebo japonština přešli na latinku. Tato nejednoznačnost slov bez kontextu dává vznik kuriózním situacím, kdy Japonec se představí svým jménem, a ukáže vizitku, jak se má jeho jméno psát, tedy chápat. Při přednáškách musí mít přednášející k dispozici tabuli, aby mohl některé termíny napsat, nebo posluchači musí znát dobře angličtinu, aby mohl tento pojem přeložit. Japonština  má naopak slova víceslabičná. Avšak tyto jednotlivé slabiky mají mnoho homonym. Např. „ši“ má celkem 130 významů, a „kó“ dokonce 190.

     Zda-li bylo toto znakové písmo nejdříve obrázkové a poté zjednodušením z těchto obrázků vzniklo dnešní znakové písmo, je pravděpodobné, avšak není to prokázáno. Musíme však vědět, že jak japonština, tak čínština jsou jazyky velmi nedokonalé a rovněž tak jejich nejednoznačné písmo. Naprosto se ve své dokonalosti nemohou ani blížit latince. Navíc, stát se v těchto zemích gramotným  vyžaduje násobně větší úsilí než v případě latinky. Čínština například není vůbec schopna rozlišit např. pojmy: velký, větší, zvětšení. Nemá ani časování. Japonština nezná hlásky „l“ a „v“.  Kromě toho podobně jako maďarština se nedokáže vyrovnat se slovy, v nichž je více souhlásek za sebou (např. české smršť). Proto cizí slova přepisuje tak, že za každou souhlásku vkládá „u“ nebo „o“. Namísto „l“ se užívá „r“, namísto „v“ pak se píše „b“. (Má však hlásku „wa“.) Z těchto důvodů pak vznikají chiméry, v nichž cizinec nepozná původní význam ani svého jména. (Např. Ladislav = Radžisurabbu, Ostrava = Osutoraba atd.)

     Japonština by měla sice užívat ve psaném projevu „pouze“ 1850 znaků, avšak stále jich užívá kolem 6 tisíc. (Čínština má znaků více.) Proto i běžný Japonec např. při četbě novin si bere na pomoc slovník. Avšak užívat slovník je velmi těžké, protože je třeba umět složitým způsobem vyhledávat tzv. kořenovou hlásku“. Bylo by velkým omylem se domnívat, že každý znak odpovídá jednomu slovu. Pochopitelnější už je, že pokud se užívá jen asi 6 tisíc znaků, nemůže každý pojem, zvláště pak odborný, mít svůj znak. Proto se pojmy zapisují kombinací znaků. Např. auto se píše v japonštině pomocí znaků pro: sám od sebe + jet + vůz. V čínštině je to: pára + vůz. Ale otázkou se může stát i to, co je to znak. Znak se totiž sestává ze znaků základních, které se kombinují. Pokud má pisatel dojem, že by znak byl nepřehledným, pokračuje na dalším místě. Mimo znaků existují též tzv. hlásky, což jsou jednak hlásky, jednak slabiky. Existují dvě jejich soustavy. Obecně existuje 46 hlásek a 45 slabik. Avšak znaky pro hlásky nejsou obsaženy v odpovídající slabice, tedy např. ka- ke- ki nemají v sobě obsažený znak, který by identifikoval „k“. Tyto hlásky a slabiky se užívají tam, kde nelze použít znak, např. u psaní cizích jmen. Samozřejmě, že cizinec neznalý znakového písma nedokáže rozlišit znak a hlásku.

      Žádnému laikovi nedoporučuji začít s výukou japonštiny nebo čínštiny, zvláště, pokud jde o člověka, který se nedokázal naučit základní čtyři světové jazyky. Japonština a čínština jsou jazyky neuvěřitelně zbytečně komplikované. Japonština má např. 5 způsobů jak vyjádřit totéž. Jsou to: důvěrný, zdvořilý, uctivý, formální, neosobní – způsob vyjádření. Znaky existují ve dvou soustavách, hlásky a slabiky taktéž, Jsou tři způsoby rukopisů a kaligrafie, a i zvládnutí počítače je jiné než v latince. 

     Pokud se tedy jedná o vlastní transkripci, po tomto dlouhém úvodu lze říct následující:

     Všechny způsoby transkripce, které existují, mají své oprávnění, jelikož není dána jedna povinná forma.* Je to asi něco jako v nadpisech v angličtině. Lze užít kapitálku (velké písmeno) jen na začátku nadpisu, lze psát všechna podstatná jména s kapitálkami, lze psát i slovesa, tedy kromě „méně významných“ slov jako „of the“ „on“ „near“ a pod. Lze však také psát s kapitálkou jen určité slova, a jen pisatel má monopol určit, které to bude. Obdobně lze psát např. Aikido, Ai Ki Do, Ai-ki-do, Ai – ki – do, Ai-Ki-Do, Aiki-do. Prakticky všechny tyto přepisy lze obhájit jako správné, avšak samozřejmě že jeden autor by měl zachovat určitou uniformitu.

     Pokud jde o přepisy technik z čínštiny, je zde velký problém v čínské výslovnosti, kdy existuje anglická, francouzská, německá a snad i jiná transkripce, avšak ani v rámci jednoho jazyka není jednotnost. Např. bojové umění Taijiquan má asi deset způsobů přepisu, „postoj sluhy“ se transkribuje jako: pu-bu, bu-bu, ku-bu, xu-bu, xhubu, přičemž poslední dva přepisy se užívají i pro jiný druh postoje. Proto je nutno znát cizojazyčné překlady.

     V případě ruštiny užívané v sambo existují závazné tabulky, bohužel, jsou dvě. Pro text obecný a odborný či vědecký. Obecný vychází z češtiny a užívá české interpunkce, které neumí cizinec přečíst, text odborný pak je mezinárodní, pro Čechy vyhlížející podivně. Např. uskřípnutí lze psát buď uščemlenie nebo uschtschemlenje. Pokud by tedy někdo měl pocit, že v našem slovníku nenalezl adekvátní analog termínu, může to být zapříčiněno z různých důvodů. Nejčastěji faktem, že někteří trenéři rozšiřují informace zcela nepodložené, často jejich jazykové znalosti jsou na úrovni sportovce. Samozřejmě může se jednat o různé výklady přepisu pojmu, tedy zde nemusí být uvedeny všechny významy. Náš slovník má zde funkci pouze orientační a neklade si nárok (či snad monopol) na správnost překladu. Posuzovat tyto analogy by měl pouze člověk s jazykovými znalostmi této odborné terminologie.