EXHIBICE

Divadlo a film jsou naprosto jiná umění. Divadelní vystoupení musí být nepřetržité a je-li zde přestávka, je přesně daná. Veškeré doprovodné efekty (kulisy, dresy aj.) jsou velmi omezené. A pokud bojovník udělá chybu, nelze ji vzít zpět. Zraní-li se, nepokračuje a končí neúspěchem. To se týká také Show pro veřejnost; je to divadlo v přírodních „kulisách“.

Proti tomu stojí film. Ten se nenatáčí hodinu a půl, ale nejčastěji rok a půl. Bojovník má pokusů kolik chce, může bezpočet krát spadnout a presentuje se pak jediný úspěch kdy techniku ustál. Může se o ni pokoušet i několik dnů. A pokud uzná marnost svého počínání, lze režii změnit tak, že někdo tento úkol může často zastat za něj. Pokud se zraní, může mít i měsíce pauzu na zotavení. Dnešní mladí však nevnímají tuto různost zadání. Přijímají stále filmy se všemi trikovými efekty a pokud vidí exhibici, mají pro ni stejné měřítko kritiky. Rovněž nechápou fakt, kolik práce dá nacvičit jediné Show a kolik jich vůbec může za rok stihnout někdo, kdo má jinou profesi než jen exhibiční Show. Opět kladou na jednu stranu tuto produkci a na druhou zbytek světa s ostatními producenty. To je jeden z důvodů, proč naše Centrum již několik let Show nepořádá.

Je až s podivem, jak často se ve mnohých dnešních rodinách pořádá „povinné“ focení vyžadované jedním z rodičů. Kritik by mohl říct, že není divu, když průměrné manželství až po vynesení „uzávěrky“ trvá dva roky (tedy do prvních vidin konce jen několik měsíců). Pak skutečně záleží na včasném zachycení momentu, aby dítě mělo do života sbírku tatínků ucelenou protože riziko prodlení je velké. Avšak jde jen o portréty, které jen částečně mluví o inteligenci a až vůbec ne o schopnostech. Ve skutečnosti právě film a foto by měly prošlé hodnoty presentovat. Ti kdo se zabývají bojovým uměním, jistě dokáží jmenovat věhlasné mistry z filmů. Co by však znamenal např. všem tolik známý Bruce Lee, kdyby odmítl filmy natočit. A obráceně se lze zeptat, kolik mohlo být schopnější mistrů než on, jejichž jména jsme se nikdy nedozvěděli a jejich umění neviděli. A můžeme si být jisti že existovali. Ne každá rasa či kultura má sklony k exhibicím, ne každý se potřebuje jejich produkcí živit. Zde je trenér zatížen  svou profesí a jako biolog dává přednost registraci, dokumentaci  a „konservaci“ hodnot. Může to souviset s životní filosofií. My atheisté či vyznavači různých západních náboženství víme že s tímto světem brzy skončíme a chceme po sobě zanechat positivní stopy. (Je moudrý výrok „snažme se po sobě zanechat důkaz, že jsme byli“.) Co jsme dokázali dobrého nebo zlého je tím uzavřeno a tento fundament už není možné měnit, doplňovat, ani na něm dále stavět. Vyznavači orientální náboženství však ví, že po reinkarnaci si vezmou s sebou jen své činy a jedinou hodnotou je to co je v nich samých. Je to „kapitál“, positivní nebo negativní, ale každopádně jde o „výchozí výbavu“ pro následný život. Jsou tedy schopni celý život na sobě tvrdě pracovat bez potřeby něco presentovat, předvádět, nebo vůbec cokoliv komukoliv sdělovat. Nikdo nemůže mít tyto protichůdné názory oba, tedy každý stojí jen na jedné straně a nemá tedy možnost a tím právo označit jeden z pohledů za mylný.

Na člověka jako fysickou bytost bývá pohled kritický. Jeden z moudrých afforismů říká, že člověk nebývá posuzován velikostí jeho velkých činů, ale podle malostí jeho provinění. Smutné, ale správné. Pokud např. nějaký hypotetický politik dokáže celý život produkovat žvanivé fráze, stupňovat emisi slibů a dělat pitoreskní úklony, mohl by budit dojem člověka který se snaží sám obětovat a šířit kolem sebe dobro pro své poddané. Pokud se ale sníží, aby např. ukradl byť jen drobný předmět, pak je tak mizerný, jak mizerný, podlý a ubohý byl tento jeho čin. A nedej Bože, aby representoval někoho dalšího než sebe sama. Japonští samurajové nebyli nic morálního. Byli to nájemní vrahové, honorovaní svým pánem, totéž jako dnešní vojáci z povolání. Za peníze udělali cokoliv. Přesto ale měli tu čest, pokud by selhali, dokázali neprodleně vše ukončit sebevraždou (sepuku; známější jako hara-kiri).

To se však bavíme o jedinci. Pokud chceme ale presentovat hodnotu člověka, ne jako anthropomorfního živočicha, ale jako nositele intelektuálních hodnot, pak je nutno neustále zdokumentovávat všechno lidské dění na nejvyšší úrovni. V oblasti pohybové, tedy sportovní, koneckonců málem postačí exaktní měření. Není příliš velký rozdíl např. mezi plavci, kteří mají naměřený určitý výkonnostní čas – a poté přijde plavec „dokonalejší“, který výkon zvedne o tisícinu sec. Zde stačí onen registrovaný čas a není tak důležitý např. filmový záběr tohoto rekordu. Avšak v oblasti umění může být každý projev unikátní. Je nás miliardy. Jen malé dítě, které ještě nedostalo od života dostatečných „pár facek“, může snít o průlomu, který ve svém oboru dosáhne. Ale my, starší a tím „střízlivější“ víme, že nejspíš ne. Přesto se ale snažme presentovat v tom nejdokonalejším světle, ať třeba už jen pro sebe, své blízké a ty budoucí. Proto trenér nikdy nezavrhuje u nikoho zájem pokusit se vytvořit a zvěčnit exhibiční ukázky.

GYMNASTIKA

Bojovník musí umět boj presentovat. V některých bojových uměních jsou soutěže nejen v boji samotném, tedy vůči soupeři, ale také v sestavách (většinou tzv. katy). Tyto sestavy jsou však předepsané. Mnohem větší efekt mají samozřejmě sestavy „šité na míru“ daného bojovníka. V podstatě jde o veškeré ukázky boje ve filmech. Zatímco v boji vůči soupeři je bojovník zdrženlivý, při ukázkách, kde ho ohrožuje pouze jeho vlastní nedokonalost, může předvádět neuvěřitelné akce. Zde by bojovník neobstál se skutečnými bojovými technikami, pomáhá se i gymnastikou. 

Kdyby nic jiného, měl by bojovník mimo základních cviků gymnastiky ovládat perfektně skoky, judo-kotoul, bleskové zdolání vertikálních překážek. Např. s použitím tzv. judo-kotoulu náš nejlepší žák přeskakoval 12 vedle sebe klečících kolegů. Tímto kotoulem lze také přeskočit zaparkované osobní auto a proti bojovníkovi pomalu jedoucí motorku. 

Obecně se nedá u laické veřejnosti mluvit o znalostech základních gymnastických prvků. Naopak, je až neskutečné jak obrovskou cestu zpět člověk urazil od doby kdy byl na okolním prostředí naprosto závislý. Mnohdy se ve zprávách mluví o počtech obětí pro nějaké katastrofě. Ať je bilance jakkoliv bolestná, je dobré umět ovládnout city a dát také prostor rozumu. Z hlediska biologa je přírodní výběr fenomén, kterému vděčíme nejen za to co představuje člověk v živočišné říši (tedy za to, co máme za sebou) ale i v současnosti je jím poněkud brzděný zánik člověka. Člověk totiž za pár generací zdegeneruje do stavu neudržitelného. Představme si venkovana a jeho chov králíků v případě, kdyby jim dal možnost se množit živelně (zde nejsou predátoři, kteří drží degeneraci pod kontrolou). O co horší pak je „králíkárna“ lidské společnosti, kde nejen že žádná země nebrání replikaci nemocných a degenerovaných jedinců, ale dokonce (což je z pohledu humanity nutné) oddaluje jejich zánik a napomáhá rozmnožování nerozmnožitelného. Žádná země pak není na takové výši, aby zabránila těmto permanentním pacientům v replikaci „kopií“ s genetickou garancí stejné (často však  progresí horší) kvality. Výsledkem je dnešní neudržitelný stav. Dojde-li např. k běžné nehodě jako je potopení lodi v přijatelné teplotě vody, mohly by u normální populace být ztráty jen vyjímečné. Opak ale bývá pravdou. Jsou běžní lidé, kteří se ani nepokusili naučit plavat, nebo kvůli morbidní obezitě by potřebovali násobek času k vlastní záchraně; natož aby mohli pomáhat dalším (děti, zranění). Je neskutečné, že nadváha se stává jevem, nad kterým se nikdo nepohoršuje. Tito pacienti pak nemají ani náznak studu, kdy se nechají se svým vepřovým zjevem klidně nafotit na plakáty nějaké kandidatury.