Teorie úrovní v řešení konfliktů

Během své letité praxe v pozorování okolí jsem si vytvořil teorii tzv. konfliktních úrovní. Vycházím z pozorování, že každý člověk má ve svém svědomí hranici, kterou nepřekročí. Z psychotroniky víme, že naše podvědomí v sobě nese určitý blok, který nám brání, abychom se nemohli dopustit určité činu, a to za žádných okolností, tedy ani pod vlivem hypnózy, alkoholu, nebo drog.  Tento blok je možné pro některé aspekty během delší doby smazat a vytvořit si nový. Modelovým příkladem může být rozhodnutí o sexuální věrnosti k určité osobě. Jestliže nastane rozchod s touto osobou, dotyčná osoba si tento blok „smaže“ a je ochotná být otevřená pro hledání osoby nové. Poté si blok „věrnosti“ opět může vytvořit a dožít s ním. K tomuto názoru by bylo možné dát důkazy z psychotronické literatury na podkladě osob, které byly vystaveny určitému pokušení v hypnóze. Avšak tato problematika už nesouvisí přímo s tématem. Důležité je jen to, že nikdo z nás určitou hranici nepřekročí a že tuto hranici si každý stanovuje sám. Nyní rozepišme jednotlivé úrovně konfliktů.

Konkrétní člověk je schopen vyjádřit silný nesouhlas s oponentem tím způsobem, že je schopen:

• Zřetelně nesouhlasit s názorem, avšak neužije nevhodná nebo vulgární slova.
• Je schopen se vyjadřovat slovně způsobem maximálně vulgárním, dokáže výhružně gestikulovat, avšak nedovolí si na protivníka vztáhnout ruku.
• Je schopen protivníka uchopit, cloumat s ním, žduchat ho, ale nedovolí si ho udeřit.
• Je schopen protivníka udeřit, ale není schopen vzít do ruky zbraň.
• Je schopen použít proti protivníkovi zbraň, ale chce ho pouze zranit, zesměšnit, nebo zastrašit, ale nedovolí si ho zabít.
• Je mu lhostejno, zda-li protivníka zabije.

Obdobně bychom pak mohli rozlišovat úrovně v případech státních konfliktů, kdy určitý stát by dbal na veřejná mínění států jiných, druhým stupněm by bylo odhodlání vstoupit s ním do konvenční války a třetím stupněm by bylo použití nukleární zbraně, pokud by ji vlastnil. Jelikož politikové jsou lidé nemorální,  je nutno počítat s nejvyšším stupněm v případě všech zemí světa. 

Snahou mistra v sebeobraně by mělo být stažení úrovně o jednu níž. Znamená to, že pokud útočník zaútočí nožem, měl by obránce dokázat vyřešit boj použitím nanejvýš úderových technik, nikoliv, že vezme také nůž a bude hbitější či tím, že vezme železný prut a nůž mu s polovinou předloktí urazí. Obdobně, pokud útočník zaútočí úderem, měl by obránce dokázat ho inaktivovat pomocí páky nebo hodové techniky, ale ne tím, že ho kopem mae-geri zabije. 

Svým žákům neustále připomínám, že ne všechny techniky jsou rovnocenné. Jsou techniky snadné a techniky velmi obtížné. Obecně platí, že čím je technika surovější, tím snazší je zvládnout ji. Z toho důvodu pokud dojde k fyzickému kontaktu mezi primitivy, například mezi opilci, jsou na pořadu vždy jen údery a lomcování protivníkem. Nikdy jsem nespatřil v takové situaci použití páky nebo hodové techniky. 

Dle mého názoru jsou nejtěžší aplikace pák a škrcení, snadnější jsou pak hodové techniky a nejsnadnější jsou úderové techniky, tedy úhozy a kopy. Z toho důvodu také většina laiků spoléhá na svůj repertoár sebeobrany, který se sestává z jediné techniky, kterou je kop na genitálaparát útočníka.