V této
kapitole by nemělo chybět pojednání pro případy, kdy dojde ke zranění
útočníka při páčení. Není pravdou, že obránce může být vždy ohleduplný a proto
je debata na toto téma bezpředmětná. Nutno si uvědomit, že útočník na rozdíl od
žáků úpolových sportů nemá ke svému útoku doklady o svém zdravotním stavu.
Dnešní populace jsou populace degenerované, ve své převaze nejen duševně, ale
především tělesně. Znám mnoho případů zvýšené fragility kostí. U takového
člověka stačí nepatrný stimul k tomu, aby došlo ke zlomení kosti. (Měl
jsem mezi svými žáky po nějakou dobu i 14-letého chlapce, který po dobu asi
jednoho roku měl stále jeden až dva sádrové obvazy. Několikrát tedy měl obě
ruce v sádře. Přitom mu nic nebránilo, pokud měl ruku v sádře, aby
vyhledal nový zbytečný konflikt a přitom vždy proti sobě zorganizoval přesilu.
Vyloučit jsem ho však musel ne z tohoto důvodu, ale kvůli jeho silné
agresivitě, kterou si tuto úrazy „opatřoval“.) Pochopitelně, že
v případě, kdy má obránce proti sobě takto geneticky poznamenaného
útočníka, je z právního hlediska v nevýhodě. Třebaže postupoval
v rámci zákona, způsobil zranění. Ne vlastní vinou, avšak toto mu bude za
vinu kladeno.
Každé dítě by
mělo znát především důsledek zranění páteře. Předesílám, že páka na páteř je
bestialitou a má své oprávnění ne v lidském životě, ale pouze
v politice, tedy v případě teroristických útoků. Tam má obránce
právo, ne-li snad povinnost, chránit ostatní lidi za cenu absolutní likvidace
teroristy. Pokud se zraní nepatrně krční páteř, jsou důsledky doživotní, nejen
fyzická omezení a částečná invalidita, ale především riziko vzniku chronické
bolesti hlavy. Pokud by došlo k vážného zranění této části páteře, může
nastat smrt během několika sekund (tzv. zlomení vazu). V případě zranění
páteře v jejím průběhu, tedy od prvních hrudních obratlů až po kost
sakrální, jsou následky mnohdy horší, než smrtelné. Poruší-li se mícha, která
prochází páteří, pak od toho místa všechny nervy, které laterálně z míchy
vycházejí, jsou paralyzovány. Není už předmětem této práce popisovat důsledky
takové páky na páteř. Přesto ale musím ještě podotknout, že fráze, deklamující,
že dnešní lékařská věda dokáže divy, jsou jen nesmysly patřící do oblasti
nejapných reklam. Vše končí na invalidním vozíku. Zranění páteře považuji za
úraz s horšími následky, než je vražda. Člověk takto postižený totiž
vlivem sebezáchovných pudů ztrácí schopnost řešit svůj stav sebevraždou, také
nemusí být toho schopen fyzicky, a eutanasie není ve většině zemí možná.
Obránce má za
povinnost zraněnému útočníkovi zajistit první pomoc, pokud mu v tom
nebudou nějaké jiné okolnosti bránit. Bohužel, zákon musí rozlišovat mezi
lékařem a laikem, proto žádný laik (tedy nezdravotnická osoba) nemá právo
napravovat žádné zlomeniny, vykloubeniny, nemá právo ani zasahovat do integrity
těla (aplikace injekce anestetika). Bohužel jsem musel ve své praxi trenéra za
dvacet let několikrát zůstat v podobné záležitosti nečinný. Běžné vykloubení
lze totiž někdy vrátit zpět ihned po úrazu. Avšak během téměř hodiny, která
uběhne od úrazu po ambulanci v době převozu, okolí kloubu oteče a celý
proces je pak nebezpečný a bolestivý. Například v případě luxace loketního
kloubu zlomil lékař v nemocnici kloubní hlavici radiální kosti mému
asistentovi. Důkazem byl RTG snímek před a po zákroku. Bohužel, v této
zemi pro takové „drobnosti“, jako je např. luxace kolenního kloubu, nepřijíždí
lékař, ale řidič sanitky s pomocníkem, kteří mají pětidenní
zdravotnický kurs, po jehož ukončení nemají ani znalosti běžného laika. Komická
může být i služba na telefonní lince 155, kdy s desetiletým odstupem
dvakrát jsem dostal dotaz, zda-li zraněný s luxací kolene, která se
nevrátila, dojde do sanitky.
Úrazy jsou
sice způsobeny mechanicky, avšak mnohé z nich jsou doprovázeny i
psychickou stránkou, často šokem. Šok nastává v oblasti podvědomí, tedy
organismus sám upravuje své životní funkce tak, aby si zajistil přežití. Tyto
jevy vycházejí z biologické podstaty člověka ve svém původním prostředí,
nikoliv v prostředí modifikovaném v kontextu dnešní lidské
společnosti. Mechanismus spouštění tohoto šoku však nemusí být startován jen
z podvědomí, ale bohužel ho lze startovat i z vědomí samotného, kdy
si pacient může připustit fikci. Vezměme příklad: osoba na sebe strhne regál,
při kterém se nepatrně řízne o sklo a mírně krvácí. Současně se ale poleje
potravinou, která připomíná svou barvou krev, a tím, že si uvědomuje svou
vizáž zdánlivě katastrofického dopadu, nastartuje proces šoku. Podobných
příkladů je zaznamenáno v psychotronické literatuře mnoho. Někdy osoba
propadla takovému šoku z předpokládaného scénáře, že se neprodleně
dopustila sebevraždy dříve, než se mohla přesvědčit, že k ničemu vážnému
nedošlo. Přitom někdy stačilo jen obrátit se čelem vzad. Stejně tak při pokusu
s odsouzencem došlo k úmrtí po píchnutí špendlíkem a simulaci toku
krve. Nakolik k šoku dojde, lze ovlivnit jen částečně. Inteligentní osoba,
která si drží přehled přes situaci, dokáže šok potlačit, ale ne zcela. Některé
životní funkce nemůže ovlivnit. Např. frekvenci dechu a změnu krevního tlaku,
pocení a j. neovlivní. Nemůže také ovlivnit zvracení. Pokud má tělo pocit, že
všechnu energii musí dát ve prospěch jiného biologického pochodu, prostě
trávení zastaví a v určité jeho fázi může dojít k vyprázdnění žaludku
nejrychlejší cestou, tedy ke zvracení. I když je nepříjemné se zmiňovat o
podobných procesech, je to nutné. Člověk ve své živočišné podstatě je ve svém
prostředí zranitelný nejvíce, pokud je sám indisponovaný tělesně. Pokud už není
schopen fyzicky vzdorovat, jeho organismus přejde na taktiku odlákání nepřítele
„zhnusením“. Této taktiky užívá více živočichů. Každý herpetolog ví, pokud
nalezne v přírodě užovku nebo suchozemskou želvu, poté, kdy ji zvedne, ho
pravděpodobně toto zvíře pomočí. Z toho důvodu může i člověk
v případě šoku ze zranění ztratit vládu nad oběma svěrači, a může i
zvracet. Během doby, kdy v mém Centru bojových umění prošlo asi čtyři
tisíce žáků, se ne jednou přihodilo, že mladší žák při nasazení páky se pomočil
instinktivně dřív, než by stačil rozumově se vzdát. Zvracení je nebezpečné
v tom smyslu, pokud bychom nechali útočníka vleže naznak, může se i
v bezvědomí udusit. I když takový scénář není pravděpodobný, jde zde o život,
a je nutno o tom vědět. (Zvracení může vyvolat i úder na varlata, protože ta
jsou spojena s plexus solaris, který zvracení spouští.)
Při obranné
akci musíme mít na paměti stále Zákon č. 140/1961 Sb. § 13 (Nutná obrana) a §
14 (Krajní nouze). Musíme proto rozlišovat, jak závažný je způsob napadení.
Nejvíce tolerance si vyžaduje případ, kdy útočník zaútočil ani ne tak ze své
vůle, jako z pocitu nezbytí. Může jít o člověka, který trvale není při
smyslech, nebo dočasně je mimo smysly. Jde tedy o pacienta. Uvedu fiktivní
případ: člověku ublížil někdo, kdy pro něj symbolizuje určitou skupinu lidí.
Může jít například o vousatého muže. Tím si vytváří oběť alergické
vyhodnocování pro všechny vousaté muže, a pokud se zdánlivá křivda opakuje,
může tento (nyní již pacient) získat takovou averzi, že může bezdůvodně
napadnout kohokoliv, kdo nosí plnovous. Způsob napadení může být velmi vážný,
například sekyrou, a z právního hlediska má obránce právo se bránit
přiměřeně, tedy může útočníka trvale zranit. Z hlediska lidského, etického,
vlastně ublížil člověku nemocnému, avšak nevěděl o tom. Stejně tak útok
nemusí být ani namířen proti obránci. Může nastat krize, kdy vznikne nebezpečná
situace, řekněme útok žraloka na plavce, a nahodilý přihlížející, který již
oběť „odepsal“ nechce vidět další krveprolití. Proto brání zachránci, aby se
dostal do vody. V takovém případě nejde vůbec u útok (!). Tento „útočník“
nemá agresivní záměr, chce jen zachránce zdržet a tím zachránit před jistou
ztrátou života (z jeho subjektivního pohledu). Bylo by nanejvýš nemorální, aby
se zachránce–obránce vymanil ze sevření způsobem, který by dotyčného zranil.
Proto je potřeba ovládat i „něžné“ páky a ne vše řešit těžkým knock out-em nebo
zlomením čelisti, jak by to řešil bojovník znalý pouze karate. V takovémto
fiktivním případě by bylo i těžko řešitelné z pohledu zmíněného § 14 –
Krajní nouze, zda za daných okolností bylo možné odvrátit nebezpečí jiným
způsobem. Nikdo ze zúčastněných nemůže totiž vědět, zda-li v takovém
případě jde o tzv. degustační kousnutí, kdy se žralok vrátí nebo nevrátí, nebo
zda-li se na hladině pohybuje už jen část mrtvoly člověka.
Obránce se
může dostat do nesnází také vlivem svého neobjektivního pohledu tehdy, kdy cítí
určitý respekt vůči vzhledu útočníka a domnívá se, že ho útočník v některém
ohledu převyšuje (síla, zbraň v ruce). Proto s ním jedná jako rovný
s rovným a v první akci ho může vážně zranit. Při své základné
vojenské službě jsem byl v kasárnách s velkým množstvím slovenských
kriminálníků. Většinou byli odsouzeni jako mladiství, avšak jeden z nich
dokonce stačil do doby, než nastoupil základní vojenskou službu, být 17x
odsouzený za výtržnictví. Přitom to byl člověk degenerovaný, nemocný,
psychopatický, s kosterními deviacemi, mechanickou vadou zraku a hluchý
(přesto v té době narukoval jako radiodálnopisec – r. 1975-1977). Někteří
další ho v jeho „úspěších“ dost těsně následovali. Po nějakou dobu jsem
měl za úkol pod dozorem vyučovat sebeobranu. Ti lidé neuměli naprosto nic. Bylo
jen chybou jejich civilních obětí, že se nepokusili o obranu. Možná však bylo
pro ně výhodou, že se nepokusili o odpor, protože by pravděpodobně takovému
útočníkovi ublížili, a to „nepřiměřeně“.
Na to, co je
„přiměřené“ může být různý názor. Je-li nějaký člověk na tak nízké úrovni, že
je schopen užít násilí, (mnohdy nemá ani snahu zjistit, jestli k jeho
cílům nevede cesta nenásilná), pak oběť násilí by měla mít právo se bránit
jakýmkoliv způsobem, který uzná za vhodný. Veškeré následky by měl nést
útočník. Je třeba si uvědomit, že se často může jednat o absurdní nepoměr sil a
schopností, kdy například muž v kondici zaútočí na starou ženu, která je
sotva schopná se udržet na nohou. Tento muž však může „pro jistotu“ být ještě
ozbrojen nožem. Pokud by měla tato žena vůbec šanci se obránit, taková šance by
jistě hraničila se zázrakem. Proto by měla tato hypotetická žena mít právo užít
cokoliv pro svou obranu. Když však uvážíme, jak primitivní mohou být někteří
lidé ve svém jednání, například vládní činitelé, pak by bylo naprosto nutno
počítat s faktem, že se tito rivalové začnou legálně likvidovat pod
záminkou pocitu ohrožení. Z toho důvodu musí být vždy obrana odpovídající
nebezpečnosti útoku.
Mnohé
učebnice zmiňují za reálné, že je možné zneškodnit útočníka, aniž by ho zjevně
zranili. Někteří „mistři“ však se činí zajímavými svým tvrzením, že tento názor
je výplodem neznalosti. Ano, mají pravdu, protože soudí jiné podle sebe.
Existují trenéři judo, kteří vyučují všechny sportovní instituce, civilní a
polovojenské. Jde o „syny socialismu“ jejichž kariéra byla založená na odměně
za „heil-ování“. Svou dálkovou střední a vysokou školu jim bylo umožněno
zvládnout dálkově za čtyři roky, a nyní se jedná o „špičkové trenéry“ – ne
judo, ale též sebeobrany. Obdobně vojenské a policejní organizace. V našem
Centru bojových umění v Brně se učilo mnoho vojáků z povolání
i tzv. orgánů policie. Jejich schopnosti jsou ubohé a je vinou
kriminálníků, jestli podlehnou vizáži uniformy a nepokusí se o odpor.
Sebeubožejší jejich pokus o odpor by byl totiž korunován přinejmenším únikem či
sebrání rukojmí. Takový je stav „ozbrojených složek“.